Více než půl roku jsou v praxi aplikována ustanovení
			 § 192 - 194 zákoníku práce o
			 náhradě mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracovní činnosti (dále jen náhrada
			 mzdy), kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat svým zaměstnancům v období
			 prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo
			 karantény. Přesto stále přetrvávají určité výkladové problémy,
			 vyplývající především ze smíšené povahy náhrady mzdy (částečně má charakter
			 pracovněprávní a chová se tak jako náhrada mzdy při jakýchkoli překážkách v
			 práci, avšak její konstrukce a podmínky poskytování odpovídají spíše dávce
			 nemocenského pojištění), o čemž svědčí opakované dotazy a polemiky odborné i
			 laické veřejnosti. A právě na tyto problémy a jejich řešení upozorňuje tento
			 příspěvek.
     Krátká praxe ukázala, že právní úprava náhrady mzdy, v
			 níž se zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů s účinností od 1. 1. 2008
			 promítla tzv. karenční doba (doba prvních 3 pracovních dní, po kterou se
			 zaměstnanci při dočasné pracovní neschopnosti náhrada mzdy neposkytuje), dopadá
			 zvláště nepříznivě na zaměstnance s delšími než osmihodinovými směnami
			 (především tedy zaměstnance s nerovnoměrně rozvrženou týdenní pracovní dobou),
			 neboť doba neposkytování náhrady mzdy je u nich vždy delší než u zaměstnanců ve
			 směnách osmihodinových nebo kratších.
| K odstranění tohoto negativního dopadu
						byla do poslaneckého návrhu zákona o podpoře hospodářského růstu a sociální
						stability zařazena též dílčí novela
						§ 192 zákoníku práce. Podle ní by
						karenční doba představovala sice i nadále prvé 3 směny zaměstnance, činila by
						však nejvýše prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn.
						Současně bylo navrženo sjednocení dosavadní dvojí sazby náhrady mzdy (při
						karanténě za prvé 3 pracovní dny 25 % a od 4. pracovního dne při karanténě i
						při dočasné pracovní neschopnosti60 % průměrného redukovaného výdělku) na 60 %
						průměrného redukovaného výdělku v obou případech. | 
     Zákon byl 15. 5. 2009 schválen Poslaneckou sněmovnou a
			 17. 6. 2009 Senátem a měl nabýt účinnosti od 1. 7. 2009. Prezident tento zákon
			 nepodepsal a vrátil jej dne 9. 7. 2009 Poslanecké sněmovně k novému projednání.
			 O vráceném zákonu bude sněmovna jednat, nestane-li se tak na mimořádné schůzi
			 do konce prázdnin, na její poslední schůzi v září tohoto roku. Pokud bude
			 prezidentské veto přehlasováno, nabude zákon účinnosti po vyhlášení ve Sbírce
			 zákonů.
Náhrada mzdy náleží zaměstnancům v pracovním poměru nebo
			 zaměstnancům činným na základě dohody o pracovní činnosti, a to v období
			 prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (dále jen
			 DPN) nebo karantény. V mezích uvedeného období však náhrada mzdy přísluší
			 pouze za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny (respektive za
			 jednotlivé plánované směny), a za placené svátky, za které zaměstnanci
			 jinak přísluší náhrada mzdy (§ 115 odst. 3
			 zákoníku práce, dále také ZP) nebo se mu plat (§ 135 odst. 1 ZP) či měsíční mzda
			 (§ 348 odst. 1 písm. d) ZP) nekrátí,
			 pokud jsou splněny níže uvedené podmínky:
- ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti (dále jen DPN)
				  nebo nařízení karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské
				  podle ZNP, 
-      v jednotlivých dnech (pracovních a svátcích)
				  splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle zákona č. 187/2006
				  Sb., o nemocenském pojištění (dále jen ZNP), 
- náhrada mzdy náleží vždy jen, pokud pracovní poměr
				  (dohoda o pracovní činnosti) trvá, ne však déle než do vyčerpání
				  podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského (§ 26 ZNP). 
     Z uvedeného je zřejmé, že je třeba - tak jako u
			 nemocenského - rozlišovat podmínky práva na náhradu mzdy a podmínky práva na
			 její poskytování. Existence práva na náhradu mzdy ještě neznamená, že
			 zaměstnanec bude mít také právo na výplatu této náhrady mzdy. Pro vznik
			 práva na náhradu mzdy je totiž rozhodující, zda podmínky nároku na
			 nemocenské, tedy že:
- zaměstnanec vykonává takové zaměstnání, které mu zakládá
				  účast na nemocenském pojištění (nejedná se tedy o zaměstnání krátkodobé,
				  které netrvalo ani trvat nemělo alespoň15 dnů, a u zaměstnání malého rozsahu, v
				  němž není sjednána měsíční odměna vůbec nebo je sjednána v částce nižší než 2
				  000 Kč, zaměstnanec v kalendářním měsíci, v němž vznikla DPN nebo mu byla
				  nařízena karanténa, nedosáhl odměny alespoň v této výši), a v den vzniku DPN
				  (nařízení karantény) je nemocensky pojištěn, 
- nepřivodil si DPN úmyslně, - jsou splněny právě v den vzniku DPN (nařízení karantény).
				  Je-li tomu tak, je potom nerozhodné, zda například zaměstnanec v zaměstnání
				  malého rozsahu dosahuje rozhodného příjmu (tedy měsíční odměny alespoň 2 000
				  Kč) ještě také v dalších kalendářních měsících trvání DPN (karantény)
				  následujících po měsíci, ve kterém byl uznán dočasně práce neschopným nebo mu
				  byla nařízena karanténa. 
     Pro výplatu (poskytování) náhrady mzdy se
			 naopak vyžaduje, aby zaměstnanec v každém jednotlivém dni, za který tato
			 náhrada přísluší, splňoval nárok na výplatu nemocenského, tj. že u něho
			 nenastala některá z těchto skutečností:
- vykonává práci v pojištěném zaměstnání, z něhož mu náhrada mzdy
				  náleží, 
- je ve vazbě nebo vykonává trest odnětí svobody, jde-li o náhradu
				  mzdy, na kterou vzniklo právo před nástupem vazby nebo výkonu tohoto
				  trestu, 
- mělo trvat pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené pracovní
				  volno), pokud vznikla DPN (karanténa) nejdříve dnem, který následuje po dni
				  nástupu na takové volno. To neplatí ve dvou případech: - jestliže byl pojištěnec uznán dočasně práceneschopným podle
						§ 57 odst. 1 písm. e) a f)ZNP, tedy
						v době nároku na výplatu peněžité pomoci v mateřství, protože mu závažné
						dlouhodobé onemocnění znemožňuje pečovat o dítě (dlouhodobým onemocněním se pro
						účely ZNP rozumí takové onemocnění, které podle poznatků lékařské vědy má trvat
						déle než jeden měsíc), nebo pojištěnka byla uznána dočasně práce neschopnou,
						protože lékaři doložila potvrzením orgánu nemocenského pojištění, že nemá nárok
						na peněžitou pomoc v mateřství z žádné pojištěné činnosti. V takovém případě ji
						lékař uzná DPN od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, 
- v případě pracovního volna z důvodu ošetřování
						(péče)
						§ 39 odst. 1 písm. a) a b)
						ZNP, 
 
- trvala stávka, vznikla-li DPN nebo byla-li nařízena karanténa
				  nejdříve dnem, který následuje po dni, ve kterém se zaměstnanec stal účastníkem
				  stávky.
     Náhrada mzdy přísluší vždy jen do doby, dokud
			 pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti) trvá. Pokud tyto
			 pracovněprávní vztahy v době prvních 14 kalendářních dnů trvání DPN (karantény)
			 skončí (typicky dohodou, uplynutím sjednané doby, výpovědí ze strany
			 zaměstnance, výpovědí ze strany zaměstnavatele, nebrání-li tomu zákaz výpovědi
			 podle
			 § 53 ZP, okamžitým zrušením nebo zrušením
			 ve zkušební době), končí posledním dnem jejich trvání také poskytování náhrady
			 mzdy.
     V praxi se jeví problematickou aplikace ust.
			 § 66 odst. 1 věta druhá ZP, kde
			 se stanoví, že zaměstnavatel nemůže ve zkušební době zrušit pracovní poměr v
			 době prvních 14 kalendářních dnů trvání DPN (karantény) zaměstnance, přičemž
			 ve zrušení pracovního poměru je nutno spatřovat jednostranný právní úkon
			 směřující ke skončení pracovního poměru (v tomto případě učiněný
			 zaměstnavatelem). Přikláním se k názoru, že rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení
			 pracovního poměru a oznámení o tom zaměstnanci nemohou být učiněny v uvedené
			 době. Stalo-li se tak předpočátkem této doby, pracovní poměr skončí bez ohledu
			 na to, zda se tak stane v této době. Jiný výklad by byl podle mého názoru
			 absurdní, neboť pokud by pracovní poměr neměl tímto rozvázáním skončit v době
			 prvních2 týdnů DPN (karantény), což ovšem z dikce zákona nevyplývá, mohl by
			 zaměstnanec účelově vždy čelit skončení pracovního poměru touto formou, neboť
			 by postačilo, aby v den, kdy má pracovní poměr skončit, byl lékařem uznán
			 dočasně práceneschopným.
     Pokud jde o podpůrčí dobu pro výplatu
			 nemocenského, posuzuje se pro účely náhrady mzdy jen její obecná délka, tj.
			 380 kalendářních dní. To platí i v případě poživatele starobního důchodu nebo
			 invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Informaci o zápočtu
			 předchozí pracovní neschopnosti do podpůrčí doby získá zaměstnavatel buď přímo
			 od okresní správy sociálního zabezpečení, která je podle
			 § 84 odst. 2 písm. l) ZNP
			 povinna písemně upozornit zaměstnavatele na čerpání podpůrčí doby v délce 180
			 dní, a to alespoň 15 dní předem, a v délce 380 dní, a to alespoň 2 měsíce
			 předem, nebo od samotného zaměstnance, kterému je tento orgán nemocenského
			 pojištění podle
			 § 64 odst. 2 ZNP povinen na
			 jeho žádost podat informaci o čerpání podpůrčí doby pro výplatu nemocenského. V
			 odůvodněných případech, zejména u nově přijatých zaměstnanců, kteří by se stali
			 dočasně práceneschopnými bezprostředně v době prvních 14 kalendářních dnů od
			 jejich nástupu do zaměstnání, může tedy tuto informaci zaměstnavatel vyžadovat
			 přímo od těchto zaměstnanců.
     Zákonem stanovená (základní) výše náhrady mzdy:
- při dočasné pracovní neschopnosti: - za první 3 pracovní dny (směny) náhrada mzdy
						nepřísluší, 
- od 4. pracovního dne (směny) náhrada mzdy přísluší ve výši
						60 % průměrného redukovaného výdělku, 
 
- při karanténě:- za prvé 3 pracovní dny (směny) náhrada mzdy přísluší ve výši
						25 % průměrného redukovaného výdělku, 
- od 4. pracovního dne (směny) přísluší náhrada mzdy ve výši
						60 % průměrného redukovaného výdělku. 
 
     Pro počítání počátku a konce období prvních 14
			 kalendářních dní trvání DPN (karantény) a pro stanovení pořadí jednotlivých
			 směn v rámci tohoto období platí tyto zásady:
- období prvních 14 kalendářních dní trvání DPN (karantény)
				  pravidelně začíná v den vzniku pracovní neschopnosti (nařízení
				  karantény), s jedinou výjimkou, kdy DPN vznikla ode dne, v němž zaměstnanec
				  má již celou směnu odpracovanou, neboť v takovém případě počíná období 14
				  kalendářních dnů DPN pro účely poskytování náhrady mzdy až následujícím
				  kalendářním dnem. Vznikne-li DPN ve svátek nebo v den, kdy zaměstnanec
				  čerpá dovolenou, počítá se období 14 kalendářních dní bez výjimky od tohoto
				  dne. Období prvních 14 kalendářních dní trvání DPN (karantény) končí vždy
				  uplynutím 14. kalendářního dne, tedy ve 24.00 hodin toho dne. 
- pro určení pořadí jednotlivých pracovních dní (směn) v rámci
				  období prvních 14 kalendářních dnů se vždy vychází ze zaměstnavatelem předem
				  stanoveného rozvržení týdenní pracovní doby do směn (z harmonogramu směn).
				  Za nařízenou (dohodnutou) práci přesčas náhrada mzdy nepřísluší. 
První směnou v rámci období 14 kalendářních dnů je pro účely
			 náhrady mzdy vždy ta směna nebo její část, kterou zaměstnanec po vzniku dočasné
			 pracovní neschopnosti (nařízení karantény) jako první zcela nebo zčásti
			 neodpracoval. Poslední směnou v rámci období 14 kalendářních dnů je pro
			 účely náhrady mzdy vždy ta ze stanovených směn, která jako poslední zcela nebo
			 zčásti zasahuje do uvedeného období a kterou zaměstnanec z důvodu DPN
			 (karantény) zcela nebo zčásti neodpracoval. Přechází-li směna ze 14. na 15.
			 kalendářní den, je relevantní z hlediska náhrady mzdy pouze ta její část,
			 která připadá na 14. kalendářní den, tedy od začátku směny v tento den do
			 24.00 hodin tohoto dne, neboť náhrada mzdy přísluší jen v rámci období prvních
			 14 kalendářních dnů trvání DPN (karantény), nikoli déle.
     V praxi se často vyskytují dotazy, jak stanovit pořadí
			 jednotlivých směn pro účely náhrady mzdy, zejména tehdy, jde-li o směny noční
			 (přecházející z jednoho do dalšího kalendářního dne). Je třeba vycházet z toho,
			 že směnou je část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je
			 zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn
			 odpracovat (§ 78 odst. 1 písm. c)
			 ZP).
     Zásadně platí, že směny nelze ztotožňovat s
			 kalendářními dny. Správné určení pořadí jednotlivých směn s přihlédnutím k
			 pravidlu, že období prvních 14 kalendářních dnů se počítá ode dne vzniku DPN
			 (karantény) s výjimkou případu, kdy v tento den má zaměstnanec směnu již
			 odpracovanou, vyplyne z níže uvedených příkladů.
Příklad č. 1
Zaměstnanec má rovnoměrně rozvrženou pracovní dobou do 5
				dnů v týdnu (pondělí až pátek) se směnami Po a St - po 9 hodinách, Út a Čt - po
				7,5 hodinách, Pá - 7 hodin.
- Navštívil lékaře v úterý po odpracování celé úterní směny a
					 byl uznán dočasně práceneschopným od úterý. V takovém případě začíná období 14
					 kalendářních dnů pro poskytování náhrady mzdy až od středy a prvou
					 neodpracovanou směnou je směna ve středu (9 hodin). 
- Navštívil lékaře v pondělí během směny, po odpracování 5
					 hodin a byl uznán dočasně práce neschopným od pondělí. V takovém případě začíná
					 období 14 kalendářních dnů pro poskytování náhrady mzdy od pondělí a první
					 neodpracovanou směnou je část pondělní směny v délce 4 hodin. 
Příklad č. 2
Zaměstnanec s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou na
				jednotlivé týdny (tzv. dlouhý a krátký týden) má stanoveny směny v lichém
				týdnu Po, Út, Pá, So, Ne po 12 hodinách a v sudém týdnu St a Čt po 10
				hodinách.
- Odpracoval nedělní směnu, v pondělí navštívil lékaře a byl
					 od tohoto dne uznán dočasně práceneschopným. V tomto případě období prvních 14
					 kalendářních dnů začíná rovněž v pondělí a první neodpracovanou směnou bude
					 plánovaná směna ve středu (10 hodin). 
- V průběhu nedělní směny po odpracování 8,5 hodin utrpěl
					 úraz a od téhož dne byl uznán dočasně práce neschopným. Za této situace období
					 14 kalendářních dnů začíná v neděli a první neodpracovanou směnou je část
					 nedělní směny v délce 3,5 hodin. 
Příklad č. 3
Zaměstnanec s nočními směnami od pondělí do pátku po 8
				hodinách:
- odpracoval celou noční směnu z pondělí…